ROZHOVORY

Baletka, blogerka, fotografka a mnoha dalšími povoláními se vyznačuje Viktorie Pavlová. Pojďme se jí zeptat, jak to všechno zvládá.

02.05.2018 MONČA A ILČA
Autor článku

Ahoj Viki! Nejprve nám řekni něco o sobě, představ se.

Pro všechny, kteří mě neznají… Jmenuji se Viktorie Pavlová, jsem 18ti letá studentka třetího ročníku všeobecného gymnázia. Od svých cca 15 let se věnuji fotografování, digitálnímu marketingu (social media, branding…) a příležitostně event/project managementu a všemu s tím spojenému. Mimo focení od mala dělám balet, hrála jsem tenis, divadlo. 

Cca od svých 15 let jsem byla aktivní v longboardovém týmu, z kterého jsme s partou později vytvořili plnohodnotný brand. Od té doby se pro mě marketing a focení stalo klíčové. V roce 2016 jsem úspěšně vystudovala Digisemestr (= semestr digitálního marketingu) na VUT v Brně, následně dostala svoji první stáž a to v Praze v Socialbakers. Momentálně za sebou mám například stáž v Elite Bloggers, dva ročníky konference Engage by Socialbakers, Inspirativní Networking, naprosto skvělý Laver Cup, konferenci Dream Big by Marie Claire. Minulý rok jsem dokonce měla vlastní výstavu fotografií.

Proč si přestala s divadlem? Chtěla si být někdy herečka?

Divadlo jsem hrála od mala v místní umělecké škole, kde jsem absolvovala první i druhý stupeň, a i když by byla možnost navýšit si „studium“… vzhledem k časové dispozici a škole jsem se rozhodla s tím skončit. No a povolání herečky? I tahle myšlenka se hned několikrát objevila, ale člověk s věkem sám přijde na to, že jsou povolání, která nejsou pro každého.

Předpokládám, že k baletu máš stále pevnou vazbu i když už netančíš, je to tak? Povíš nám něco o radostech a strastech tohoto druhu tance? Určitě je to makačka.

S baletem jsem ani po 14 letech (začala jsem přípravkou ve 3 letech) nesekla, i když už jsem k tomu měla párkrát blízko. Za mě osobně je tahle cesta hodně zajímavá a dost dlouhá… Jako mála jsem začínala klasickým baletem (piškoty, sukýnka) a postupem času se mi hodiny navýšily a přidal se moderní balet (contemporary), který je pro mě srdeční záležitostí. Klasický balet je o něco naročnější, přece jenom tanec na špičkách a celkově technika není žádná sranda, ale contemporary je pro mě mnohem víc speciální. Měla jsem neuvěřitelnou učitelku, nyní kamarádku, která mě tanečně doslova vychovala a díky ní mám k tanci velmi silný vztah. Ale ani hodiny moderny občas nebyla růžová zahrada… měření provazů, posilovací sestavy. K baletu jsem dohromady 3 roky tancovala street dance, ale contemporary (balet) je jednoznačně to moje.

Řekni nám prosím něco o focení, kdy jsi mu přišla na chuť a co Tě na tom baví nejvíc.

Focení mě nakoplo nejvíce v době, kdy jsme s naší longboardovou partou zakládaly značku… Bylo to v době, kdy mi bylo cca 14-15. Od té doby mě focení nepustilo, ba naopak.

Nedávno jsem si uvědomila, že vidím ve fotkách - tudíž kdykoliv kamkoliv jdu, představuji si daná místa jako fotku a živě si umím “vykreslit”, kdo by pózoval, styl oblečení, jak by to vypadalo celkově apod. Bylo mi řečeno, že to tak má většina fotolidí.

Celkový fotografický proces je zajímavý, když to vezmu na příkladu focení s holčinou. Člověk pozná nové osoby, s plno z nich pak zůstává v kontaktu, pokecá si, dozví se strašně moc nových věcí. Společně strávíte nějaký ten čas třeba v přírodě, což je při teplých večerech naprosto perfektní. A výsledkem jsou fotky, které logicky udělají oboum stranám radost. Ale jestli si něco fakt užívám, tak závěrečné fáze- procházení fotek, edit a předání, jak modelce, tak lidem na sociální sítě.

Slyšela jsem, že si měla výstavu – to je úžasné. Kdo Ti s realizací pomáhal? Chystáš nějaké další projekty?

To je další dlouhý příběh. Výstava vznikla jako součást projektu ZUŠ OPEN na téma naše město v tanci a původně jsem ji neměla ani fotit já. Ale vše dopadlo, tak jak dopadlo a já dostala příležitost nafotit tanec na známých i méně známých místech našeho města. Fotila jsem s holkami, s kterými běžně tancuji a navíc jsem fotila “něco”, čemu se věnuji delší dobu, tudíž za mě tahle kombinace byla skvělá.

S realizací mi pomáhala ZUŠ do které chodím, ale největší pomocí mi byla již zmíněná učitelka tance=kamarádka, která mě právě do tohoto projektu dostala. Za což jí strašně moc vděčím.

Pár projektů v hlavě mám, tak uvidíme, co se vyvrbí dál.

Co Ty a modelkování? Jsi moc krásná holka a na fotkách Ti to neskutečně sluší!

No tak teď se budu červenat, hah! Mě už „tak nějak“ od mala bavilo poskakování před objektivem. Navíc si stojím za názorem, že když fotograf leze před fotoaparát, je s ním pak spolupráce mnohem lepší. Tím, že mě jednou za čas někdo fotí, více soucítím s modelkou a přibližně vím, jak se cítí. Přijdu si na to, co vyhovuje a jaký přístup naopak není příjemný.

Podporuje Tě okolí?

Na tohle mám naprosto skvělou rodinu a ještě lepší nejlepší kamarádky.

V běžné konverzaci „práci“, respektive, to co dělám, téměř nikdy nevytahuji dokud na to nedojde… Každopádně musím říct, že mám kolem sebe plno lidí, kteří za mnou dojdou a řeknou: “jen tak dál holka”, ale také plno lidí, kteří to nechápou a také ty, kterým to je jedno. A pak je tu skupina zvaná social media haters :D, která si už párkrát a nemálo šťourla. Všichni to známe a i tohle je vlastně druh podpory a motivace.

Jak zvládáš tolik věcí najednou? Není někdy 24 hodin na jeden den málo?

Říkám, že mám takovou dvojí osobnost. Osobnost, která žije v tom běžném stereotypu, každý den škola, učení, povinnosti. Je to taky ta osobnost, která je poměrně lenivější, nudnější a s mnohem menší dávkou motivace. A pak je tu ta pracovní/mimoškolní osobnost, kdy zvládnu všechno, motivace mám na rozdávání, mám tolik energie až je to otravný a práci, která je na 48 hodin zvládnu za 12 hodin. Všechno je to u mě způsobené tím, že dělám něco, co mě baví.

Moc Ti děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů!

Já moc děkuji! Tobě také!

 

 

Kopírovat odkaz